Anděl smrti

29. května 2011 v 19:29 | Fanciful |  Příběhy


Zvuk kroků jako by se zhmotnil, ucítila na pokožce studený závan vzduchu, až ji po celém těle prolétl mráz. Vydala ze sebe přidušený stén. Byl tak blízko, musel ji slyšet.

Zastavil se přímo před ní. Viděla na jeho tmavě hnědé kalhoty, pečlivě vyžehlené tak, aby se na jejich přední straně táhla dlouhá čára. Chvíli jen tak nečině stál, pak se otočil o devadesát stupňů doprava. Něco začal dělat, ale kromě odrazu zářivek na jeho naleštěných botách nic neviděla. Poodešel o kus dál, teď už na něj dívka viděla lépe. I přes mříže si mohla snadněji prohlédnout hnědovlasého muže v bílém plášti. Byl vysoký, vlasy měl uhlazené a upravené, tvářil se zaujatě a soustředěně nad svou prací, skoro se až usmíval.

Zprava zařinčel zvuk zámku a do místnosti vešla žena.
"Pane doktore?"
"Už přivezli materiál?" tázal se muž, milým hlasem.
"Ano pane doktore," odpověděla.
"Ve které místnosti čekají?"
"V jedenáctce."
"Výborně." Pousmál se. "Moment ještě, potřebuji od vás menší asistenci," zastavil sestru před odchodem. Pak se obrátil směrem ke schované dívce.
"Tak už vylez maličká, přeci se nebudeš schovávat celý den."

Dívka se schoulila ještě více do rohu. Strachem se klepala. Absolutně nechápala, co tu dělá a co s ní chtějí dělat, ale všelijaké náčiní na stole vedle mohutného kovového křesla se jí nezamlouvalo. Těmto lidem nedůvěřovala.
Ještě před několika týdny byla s rodinou. Od té doby, co nastoupili do toho vlaku plného lidí a byli odvezeni do tábora, se její život změnil, dnes už se životem nazvat nedal. Otce s bratrem odvezli hned na začátku, s matkou jí rozdělili dnes a odvlekli ji sem. Za tu dobu, co tu je, neviděla nikoho, kdo by se z této budovy vrátil živý, nebo takový, jaký do ní vstupoval. Vždy odtud zněl ten nejhrůznější křik, který kdo kdy v životě slyšel, a který snad ani nebyl lidský. A teď to snad čekalo i ji? Taky tady umře v ukrutných bolestech jako méněcenné zvíře?
Jako dceru primáře a překladatelky by ji čekala slibná budoucnost, bohužel příjezdem do Osvětimi všechny výhledy do budoucna zmizely jako rozpouštějící se cukr v šálku čaje. Navíc měla strach, že nepřežije vůbec.
Lékařovi oči, které se na ni po celou dobu upíraly, působily přátelsky, i pohledem by si dokázal vybudovat důvěru, vidět ho poprvé a neznat o něm ty strašné věci, možná by mu věřila. Nikdo by na první pohled netušil, jakou ohyzdnou zrůdu skrývá jeho milá tvář. Jak rychle se dokáže tenhle mírumilovný člověk proměnit v něco běsnícího a hrozivého.

"Jak se jmenuješ?" zeptal se.
"So-Sofie," odpověděla.
"Sofie… No tak Sofie, vylez už ven, vypadáš jako rozumné děvče. Nechceš přeci, abychom tě odtamtud tahali násilím." Prostrčil prsty mříží a poklop odtáhl stranou.
"No tak, vyjdi ven," přikázal, už přísným hlasem.
Dívka se pomalu přibližovala úzkým prostorem k východu. Schovat se do větrací šachty pod schody asi nebyl nejlepší nápad. Pomalu a opatrně se postavila na vyhublé nohy, které jí sotva unesly. Vzhlédla s poslední kapkou hrdosti k doktorovi. Ten se trochu pousmál, vzal ji za rameno a pobídl ji, aby se posadila do křesla.
Dívka zhodnotila, že klást odpor jí nepomůže, nezbývá jí nic, než ponechat vše osudu.
Sestra jí pomohla vylézt na křeslo, nohy i ruce jí připoutala koženými řemínky.
"Ještě s něčím budete potřebovat pomoci, pane doktore?" zeptala se nakonec sestra.
"Ne, to bude všechno," řekl.
Sestra přikývla a odešla, za ní znovu zazněl zvuk zámku.

Dívce se sevřelo hrdlo, seděla nehnutě, nedokázala udělat jediný pohyb. Koutkem oka pozorovala doktora, jak u kovového stolku vedle ní pečlivě připravuje své nářadí. Neviděla přesně co, ale ať je to cokoliv, líbit se jí to nebude. Věděla jen, že je na konci. Neurazila za svůj život moc dlouhou cestu, ale měla ho šťastný… o to horší bude jeho ukončení. Brečela by a naříkala, ale neměla slzy, neměla sílu ani důvod to dělat. Poslední minuty chtěla strávit hrdě a odvážně. Neměla v úmyslu prosit o slitování. Nejhorší byla nynější nevědomost, co se s ní stane dál.
Lékař, stále se soustředící na práci před sebou, na ni nepromluvil, ani se neohlédl. A tak uplynulo několik dalších strnulých minut, plných strachu a čekání.
Dívka zavřela oči před ostrým světlem zářivek, až když nad sebou ucítila stín, oči otevřela.

Lékař se nad ní skláněl a prohlížel si ji.
"Někoho takového jsem tu ještě neměl… hmmm… zvláštní úkaz," přemýšlel nahlas. Potom dalšími řemínky spoutal i dívčinu hlavu tak, že s ní nepohnula ani o kousek."
"Víš Sofie, nikdo s jedním modrým a druhým hnědým okem tu ještě nebyl. Takové hezké blondýnce jako jsi ty, budou slušet obě oči modré. Poslyš, tví rodiče byli Židé?" zeptal se nakonec.
"Ne, moje rodina schovávala jednoho židovského muže a přišlo se na to."
"Tak se ničeho neboj, mohu ti dát novou naději se odtud dostat."
"Tím, že mě zabijete?" zeptala se, ale úzkostný tón raději potlačila.
"Ale ne," zavrtěl hlavou, "teď ti vpravím do oka tenhle zázračný roztok, který ti změní jeho barvu."
Vzal do rukou injekční stříkačku, upustil z ní vzduch a pomalu se přiblížil k dívce. Ta sebou začala cukat a obě oči křečovitě svírat.
Lékař se jí snažil utišit, ale jeho dotek ji neuklidnil, spíše v ní ještě více podmiňoval strach.
"Šššt, neměj obavy, možná to bude trochu bolet, ale nic vážného by ti to nemělo způsobit, už jsem s tímto pokusem hodně pokročil, není tolik nebezpečný," snažil se jí uklidnit a prsty jí otevřel oko, pak rychle a jistě aplikoval obsah stříkačky do dívčina oka.
Ucítila bodavou bolest na povrchu oka. Zavřela ho, jakmile vytáhl stříkačku. Svíjela se bolestí, aby nevykřikla, kousla se do rtu, až z něj začala téct teplá krev. Lékař jí přes oko kolem hlavy omotal obvaz. Ještě dlouho poté bolest nepřestávala, ani se nemírnila.

O pár dní jí lékař obvaz sundal. "Povedlo se," usmíval se nad výsledkem svého pokusu. "K tomu dnes přivezli nový materiál na pokusy a na tebe zítra čeká transportní vozidlo a s trochou štěstí tě nějaká milá německá rodina adoptuje." Usmál se na ní a opustil místnost.
Při pohledu do zrcadla zjistila, že měl pravdu, oko modré skutečně je, avšak na něj už nikdy v životě neviděla.
 


Komentáře

1 Lisam Lisam | E-mail | Web | 16. června 2011 v 13:09 | Reagovat

Je to moc hezký :-)

2 nicoolina nicoolina | 4. září 2011 v 15:06 | Reagovat

Pěkné :-)

3 Lúthien Lúthien | Web | 9. září 2011 v 20:49 | Reagovat

Krásné :-)  Trochu drastické :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama